Byl to osud hvězdy, která neopakovatelně zazářila v českém filmu, které ležely u nohou desítky mužů a kterou zničily její kolegyně, kolegové, závist, výmysly a fámy... Stejně jako jiní, ani nadějná a mladinká Adina nechtěla, aby její kariéra skončila ve 40. letech s okupací. Stala se synonymem kolaborace a údajné provinění pak kontroverzní krasavici ovlivňovalo po celý zbytek jejího nepříliš radostného života. V 57 letech, kdy v Americe vydala v nakladatelství Josefa Škvoreckého svůj příběh, byla v koncích. Měla obavy, jak dokáže stárnout bez hořkosti a zoufalství, myslela na smrt. Ale nakonec i v této krizi našla sílu žít dál. Stejně jako mockrát předtím...

Tatínkův miláček

Poprvé jí dal osud za vyučenou, když jí zemřel milovaný tatínek. Adině bylo necelých 8 let. Do té doby byla vychovávaná jako princezna - otec jí vykal, sourozenci jí museli též vykat a být jí k dispozici dle potřeby. „Tatínek mi od narození vtloukal do hlavy, že jsem něco lepšího, než ostatní...,“ vzpomínala Mandlová. Po jeho smrti rozmazlovaná Adina rázem zmizela z výsluní rodinné pozornosti. Jak dospívala, stále častěji utíkala do svého světa nad svazky knih z rozsáhlé knihovny, která zbyla po otci a snila své příběhy z pohádek tisíce a jedné noci o štěstí, bohatství, luxusu a samozřejmě lásce...

Co na tom lidi mají?

První sexuální zkušenost Adiny Mandlové ovšem zapadala spíše do děje druhořadého románu. V 16 letech si po jedné bouřlivé hádce s matkou sbalila své věci a odjela do Olomouce, kde trávil vojenské cvičení jistý nadporučík v záloze, Vondráček, do kterého byla už pár týdnů bezhlavě zamilovaná. „Vypotácel se z baru, kde seděl, a já mu vylíčila, proč jsem utekla z domova. Nalil do mě v baru spoustu vína, vzal mě nahoru do pokoje, a já přišla o panenství. Byla to celkem bolestná zkušenost, divila jsem se, co na tom lidi mají...“ Druhý den pak Vondráček zatelefonoval Adinině matce, která jen apaticky řekla, že když Adinu zničil, může si ji už nechat. „Byl to pro mne otřes, že mě matka zavrhla. Zatvrdila jsem se a umínila si tehdy, že budu bojovat, abych dosáhla samostatnosti a úspěchu.“

Studia ve Francii

Snad aby matka Adinu uchránila od dalších románků, poslala ji v 17 letech na studia do Paříže. Adina si užívala svobody plnými doušky, byla krásná, chytrá, elegantní, na večírcích šla z náruče do náruče. Noční bohémský život si ale záhy vybral svou daň. Mandlová otěhotněla a musela podstoupit potrat... A blížil se další malér. „Při slavnostním otevření nové školní budovy teklo šampaňské proudem a byla pozvána velká společnost. Zmizela jsem do parku s jedním mladíkem. Objevili nás, zrovna když si sundaval kalhoty. Byli jsme opilí a ke zděšení všech jsme se hystericky rozchechtali. Druhý den jsem si pakovala kufry.“

Titinka je na světě

Po pařížském životě bylo Adině doma, v Mladé Boleslavi, těsno, a tak se brzy vydala do Prahy. Malý štěk v nepříliš úspěšném filmu jí přinesl štěstí. „Sletschinka, z fas nykty cheretschka nebude,“ zoufal si nad ní režisér. Ale Adina mu odsekla: „Kouknou, pane režisér, než voni udělaj jinej film, ze mně už dávno bude hvězda!“ A na její slova skutečně došlo. Režisér se příliš neprosadil, zatímco Adinu její pověstná věta tehdy ve filmových kruzích proslavila natolik, že si jí všimli i další režiséři a hlavně její osudový muž, herec Hugo Haas. Mandlové bylo 22 let, byla to moderní, cynická, vzdělaná dívka s postavou manekýnky. Herec ji seznámil s uměleckým výkvětem města, učil ji herectví i společenské konverzaci a z ní se stala uznávaná „Titinka“ - tak označovali Haasovi přátelé každou jeho milenku. Asi proto, že Haas těžko mohl vyhovět jejím stále náročnějším požadavkům a přáním, raději ze vztahu vycouval. Adina nalezla brzy náhradu v bohatém milenci a stěhovala se do vlastního přepychového bytu u Vltavy.

Hvězda

V té době se Adině splnil sen. Konečně pronikla na výsluní filmového světa a díky svým prvním úspěšným filmům (Mazlíček, Nezlobte už dědečka, Ať žije nebožtík) se stala hvězdou, které se dívky chtěly podobat a muži ji chtěli milovat... Nad všemi jejími snímky čnělo Panenství od Otakara Vávry, které se stalo jejím uměleckým triumfem. Film Cech panen kutnohorských ji proslavil i za hranicemi Čech. Mluvilo se o ní jako o mezinárodní hvězdě. Ve vybrané společnosti byla oblíbená pro svůj humor plný ironie a nevinné kouzlo, s nímž vyprávěla košilaté vtipy. Neohlížela se na předsudky, toužila po lesku a přepychu a jejím životním krédem bylo heslo: „Buď Ritz, nebo nic.“ Prostřednost nesnášela.

Milenka nacistů?

Jedním z jejích milenců byl bohatý pražský podnikatel Fred Svítil. Kvůli svému položidovskému původu si předcházel a hostil každého vlivnějšího Němce. S jedním z Fredových hostů, s přednostou Hitlerovy kanceláře, Adina prožila milostný úlet. „Byla to jedna noc, byli jsme oba opilí... A přesto to byla jedna z hlavních příčin mého pádu po válce.“ O rok později se stala milenkou dalšího vlivného Němce - novináře a filmového referenta z úřadu říšského protektora, Hermanna Glossgena, a od té doby se o ní mezi lidmi začalo tradovat, že se veřejně stýká a chodí s Němci. Paradoxně se o ní šířily fámy, že je milenkou K. H. Franka, přestože ten se všemi silami snažil, aby jako herečka skončila, a doslova ji nesnášel: „To je známá kurva, vyspí se s každým cikánem a je to notorická šovinistka,“ psal Frank ve svém dopisu Goebbelsovi.

První manželství

Adina vnímala, jak ochládají vztahy mezi ní a jejími kolegy, a tak se možná také proto rozhodla demonstrovat své národní cítění. Jak si jinak vysvětlit její ukvapený sňatek s prokomunistickým malířem Zdeňkem Tůmou? Vzali se 8. května 1943. „Pár týdnů jsme se sice pokoušeli o dítě, ale když to nešlo, spávali jsme každý sám a žili po svém.“ Do toho se v divadle seznámila s mladým, pohledným hercem, Vladimírem Šmeralem a přeskočila jiskra... Bylo otázkou času, kdy se stanou milenci. Přecitlivělý malíř situaci nezvládl a otrávil se plynem. Adinu čekalo veřejné odsouzení a opět se musela zvedat ze samého dna.

Osudová láska

Herečka našla podporu v nové lásce. Vladimíra Šmerala milovala se vším všudy, i přes to, že se odmítal rozvést se svou ženou, Židovkou, aby ji ochránil od transportu. Zatímco o její přízeň stály desítky vlivných a bohatých mužů, vybrala si tehdy nacisty pronásledovaného člověka. „Časem jsem na něm byla sexuálně závislá tak, že jsem si život bez něj nedokázala představit...“ Idylka netrvala dlouho - čekala se Šmeralem dítě a ten byl v roce 1944 odvezen do koncentračního tábora. Po čase se těhotné Mandlové do ruky omylem dostal lístek plný láskyplných slov, který psal Šmeral své legitimní ženě. Adina onemocněla a předčasně porodila mrtvou holčičku. Už nemohla mít děti. Nad Šmeralem zlomila hůl, ale když se u ní po útěku z koncentráku objevil, pomohla mu...

Na Pankráci

Přestože Šmerala pomáhala skrývat do konce války, 21. května 1945 byla Adina samozvanou Revoluční gardou převezena na výslech do Bartolomějské a vzápětí na Pankrác. Podezření na blízké styky s Němci v době Protektorátu... Po třech měsících byla propuštěna - spolupráce s Němci jí nebyla prokázána. Kdo se v té záplavě polopravd a lží Mandlové tehdy zastal? Bývalý milenec Šmeral o ní čím dál častěji mluvil jen jako o paní Mandlové a zdůrazňoval svůj odstup. Ale podpořili ji tehdy například herci Svatopluk Beneš, Miroslav Homola nebo režisér Karel Jernek. A čím se Mandlová provinila? Natočila jednu roli v Říši, měla dvě známosti s Němci, manželství se salonním komunistou a vztah s hercem, jemuž pomohla na útěku z koncentráku, jinak jen trochu protekcionářství a prospěchářství...

Pryč!

V roce 1947 se Adina v jednom z oblíbených pražských barů seznámila s Joe Knightem, pilotem RAF, jinak Josefem Kočvárkem. Děj měl rychlý spád. Joe se přestěhoval k Adině, zanedlouho byla svatba a Adina získala anglický pas. Nebylo divu, že krátce po únoru 1948 chtěli odletět do Londýna. Adina cestovala napřed a celý let probrečela. Že by šťastný konec?

V Anglii

Pověst kolaborantky ji nejspíš kvůli hrám zpravodajských služeb provázela i v Anglii. Proto asi neměla velké štěstí při hledání práce, přestože mluvila výborně anglicky a provázela ji pověst dobré herečky. Existenční starosti ji trápily zejména poté, co se s Joem, který začal podnikat ve Švýcarsku, nechala rozvést a byla v Londýně odkázána pouze na své skromné příjmy z občasného hraní. Kdo by se tedy divil, když osmatřicetiletá herečka kývla na dlouhé naléhání milionáře Geoffreye a provdala se za něj. Finančník si ji chtěl „koupit“ pouze jako zajímavý doplněk, který ho měl bezvýhradně respektovat. To bylo něco pro Adinu! Po dvou letech se rozvedli. Adině bylo něco málo přes čtyřicet. Když na životní křižovatce bilancovala svůj život, příliš dobře to pro ni nedopadlo: „Bylo to jen pár nepatrných kousků štěstí... Na opačné misce vah tři nepovedená manželství, dva potraty, mrtvé dítě, sebevražda manžela. A pak hromady pomluv, špíny a bolesti. Nevím, zda mne čeká ještě někde nějaká láska...“

S Benem

Ale navzdory jejím pochybnostem byl nový cit nablízku. Bena Pearsona znala už pár let. Hezký, vtipný, elegantní muž byl homosexuál. Vlastnil obchodní dům a v Londýně módní salon. Z Adiny a Bena se brzy stali přátelé a nerozluční kamarádi. „Jednou večer mi Ben svěřil, jak jako homosexuál v puritánské Anglii trpí. A řekl, že by se mnou rád žil v manželství, že ke mně cítí hlubokou lásku...“ 17. června 1954 se vzali. Mnozí jim sýčkovali brzký konec, ale pro oba bylo manželství až do konce šťastné. Když se po dvou letech přestali sexuálně přitahovat, každý měl své přátele... Na Adinu se po dlouhé době usmálo herecké štěstí a začala excelovat v seriálech, měla šanci na hlavní roli v divadelním představení. Ale projekt zkrachoval. Adina se cítila na pokraji sil. „Sáhla jsem po lécích, hledala smrt a Ben mne zachránil. Opakoval mi stále, že život beze mne si nedokáže představit...“

Zase v Čechách

V roce 1966 dostala nabídku od režiséra Jerneka na hlavní roli v muzikálu Hello Dolly. V Praze na letišti ji čekalo velkolepé přivítání, kytice, polibky... Ale dále už jen nepříjemnosti. Všudypřítomná StB kontrolující Adinu na každém kroku, nevraživost kolegyň. „Jednou mi jedna známá řekla, že se proti mně ustavila akce na protest proti mému vystupování. Vedla ji Anka Gabrielová a Jiřina Štěpničková.“ Mandlová už nechtěla bojovat proti větrným mlýnům, roli vzdala a odstěhovala se definitivně na Maltu.

Na Maltě

„Na zahradě našeho domu kvetou oleandry, ibišky, dozrávají fíky, pomeranče olivy, jahody i hrozny vína. Klid a mír,“ vzpomíná ve svých pamětech na Maltu Mandlová. V domě bydlela jen ve společnosti své kočky Topsy, Ben pracoval v Anglii a občas za ní jezdil. Právě v této době, v roce 1967, tady začala psát Mandlová knihu o svém životě. „35 let jsem se zbytečně honila za něčím, co bylo čím dál vzdálenější,“ napsala. „Málokdy jsem respektovala zvyky, mravy, zákony a náboženství společnosti, často jsem ignorovala i city jednotlivců, kteří mi stáli v cestě za novým cílem a novým dobrodružstvím...“ Po 16 letech se Pearsonovi odstěhovali do Kanady. V roce 1991 tam Ben zemřel. Adina osaměla.

Na zámku

Zabalila věci do několika kufrů, vzala urnu s popelem manžela a psa a vrátila se zpátky do Čech. Bydlela v dobříšském zámku a mohla konečně žít v duchu svého luxusního snu zatracujícího nenáviděnou prostřednost... Občas poskytla nějaký rozhovor, přijímala návštěvy a jejím posledním vystoupením na veřejnosti byla premiéra filmu Tankový prapor, na niž se pečlivě připravovala. Na slavnostním uvedení filmu herečku přivítal potlesk a její věrní, nadšení fanoušci. Na raut už nešla, únava z nemoci na ni příliš doléhala. Mandlová se netajila tím, že domů přijela zemřít. O pohřbu měla jasnou představu: Výslovně si přála bílý rubáš a jednu jedinou, jako krev rudou růži, položenou na prsou. Nechtěla žádný obřad a žádný hrob. 16. června 1991 zemřela v příbramské nemocnici jedna z největších českých filmových hvězd.

(Klára Antošová, Style)

Ondřej Suchý: Nad fotografií Lídy Baarové

Suchý Ondřej | 19. 03. 2007

Mám na stěně pověšenu zasklenou velkou fotografii s věnováním od Lídy Baarové. Poslala mi ji ze Salzburku, po příteli. Je to její portrét z mládí, nádherný profil, který si velmi často prohlížím a přemýšlím nad tím, jak jsem si mohl kdy myslet, že se Baarová v kráse nevyrovná Adině Mandlové. Říká se o ní, že byla ve své době nejkrásnější ženou v Evropě. Donedávna jsem to považoval za přehnané tvrzení. Dnes, když si prohlížím její tvář, musím přiznat, že opravdu byla jednou z nejkrásnějších. Byli do ní zamilovaní němečtí herci - měla něžný vztah s Heinzem Rühmannem, její velkou láskou byl Gustav Fröhlich - milovali se s Josephem Goebbelsem, dvořil se jí i Adolf Hitler. Zakoukal se do ní Hugo Haas, Vlasta Burian se prý chtěl kvůli ní rozvést se svou ženou Ninou, flirtovala s Karlem Högerem, milovala režiséry Karla Lamače a Karla Antona, zakoukal se do ní herec a režisér Vittorio de Sica, měla vztah s Charlesem Boyerem, pozdějším partnerem Grety Garbo – těžko spočítat a vyjmenovat všechny muže, kteří prošli jejím životem… Ta fotografie, která visí v mé šemanovické pracovně, má pro mě ještě také další půvab - připomíná mi herečku, která kdysi přijížděla i do zdejšího kraje. Historik Ing. Otakar Špecinger o tom svého času podal svědectví v Týdeníku Mělnicko: „…koncem třicátých let vlastnila tato herečka zámeček ve vsi Obrok, kam často zajížděla k tajemným schůzkám. Při těchto cestách se vždycky zastavovala v Zámecké vinárně na Mělníku - a někdy i v Liběchově. Zámeček po druhé světové válce vyhořel a vedle někdejší myslivny z něho zbyl kus zdi, který nám ale dnes už nic neprozradí...“ Lída Baarová se pro mě stala před léty jakousi tajemnou „dívkou v modrém“. Tou „dívkou v modrém“, do níž byl ve stejnojmenné filmové komedii tak roztomile zamilovaný Oldřich Nový… Jaká byla Lída Baarová? Vyšly dvě knihy jejích pamětí. Jednu (Útěky) s ní sepsal spisovatel Josef Škvorecký, s druhou (Života sladké hořkosti) jí, podle mého soudu, pomáhal spisovatel František Kožík. Vím, že František Kožík byl Lídin dobrý přítel, že jej znala už z doby, kdy měl milostný vztah s její sestrou Zorkou Janů, a nedovedu si proto představit, že by se Lída Baarová po spolupráci s Josefem Škvoreckým (od níž se chtěla z nepochopitelných důvodů distancovat) obrátila na nějakého jiného renomovaného spisovatele své generace, než právě na Františka Kožíka. Vzpomínám si, jak jsme si o sestrách Lídě a Zorce s panem Kožíkem dlouze povídali u něj doma. Svěřil se mi tenkrát také s tím, že má všechny Zorčiny deníky a neměl jsem pocit, že by je chtěl někdy dát v plén veřejnosti. Proto mě doslova vyrazila dech knížka Deník sestry Lídy Baarové, která vyšla po smrti pana Kožíka a pod níž byl hrdě podepsán tehdy teprve osmnáctiletý „autor“ Adam Georgiev. (Pan Georgiev byl vskutku plodný „spisovatel“, vydal např.knížky o Haně Hegerové, Dagmar Havlové či Martě Kubišové, která mi osobně řekla, že touto knížkou byla autorem podvedena.) V mém přesvědčení, že to byl právě František Kožík, kdo vzpomínky Lídy Baarové přepsal do podoby, s níž byla hvězda nakonec spokojena, mne nepřímo utvrdila i Ljuba Hermanová. Ta Lídu Baarovou neměla ráda: „My jsme se s Lídou znaly dost dobře, protože jsme spolu hrály ve filmu Jsem děvče s čertem v těle. Tenkrát jsem ovšem ještě neuměla odhadnout, do jaké míry a jak moc je či není chytrá. O její hlouposti mě později přesvědčilo několik situací, které jsem s ní zažila. Vzpomínám, jak jsem se jí jednou, v době kdy zrovna chodila s německým hercem Gustavem Fröhlichem, zeptala: To si proboha nemůžeš najít nějakýho slušnýho Čecha? Vždyť máme taky fešáky a chytrý mužský! A ona mi na to odpověděla: Když já tady nemůžu najít nikoho, kdo by byl tak krásnej jako Fröhlich a chytrej jako Goebbels! To mi řekla při nedělním obědě, který jsem pořádala u svého přítele a na který jsem pozvala Eduarda Kohouta, jí a ještě pár kamarádů. Tenkrát jsem vstala od stolu a řekla jí jediné: Ven! Její knížka Útěky vyšla sice zásluhou Josefa Škvoreckého, garanta kvality, ale i tak z ní Lídina hloupost čiší. A ta druhá knížka? Ta mě zase spíš rozveselila, tu přece nepsala ona! Přesto se tváří jako paní spisovatelka – jinak by muselo být alespoň někde vzadu v tiráži uvedeno, kdo jí s tím psaním pomáhal, ne? Knížka Života sladké hořkosti se Lídě nepovedla. Nevěřím jí. Lídě Baarové věřím jediné - že musela být vlastně velmi silná, aby všechno to, co jí později v životě potkalo, dokázala přetrpět. A nedovedu si představit, že by si takhle dokázala zkazit život ženská, která by byla jen trochu chytrá!“ O tom, jaké problémy měli s vydáním první knihy Lídy Baarové, jsem se leccos dozvěděl při návštěvě manželů Škvoreckých v Šemanovicích na podzim roku 1999. Paní Zdena Škvorecká-Salivarová tehdy vzpomínala: „Na rozdíl od Adiny Mandlové, která byla opravdu inteligentní a bystrá žena, je Lída Baarová trošičku opak. S ní byla těžší práce. Knihu Útěky napsal Josef podle jejího vyprávění, a to tak, že byl ve Španělsku, kde má jeden český lékař krásnou vilu, do které pozval paní Baarovou a Josefa, aby tam ty paměti sepsali. Josef vše natáčel na magnetofon a z toho pak tu knihu zpracovával. Takže ten magnetofonový záznam je dokladem, co mu ona doopravdy vyprávěla. Tam se přiznává k milostné aféře s Goebelsem a všechno vypráví naprosto otevřeně. Jenomže najednou si uvědomila, že to není ono, že by to neměla takhle ventilovat, a tak tady potom napsala druhou verzi, kde šlo jen o platonické přátelství. Oni na ten zámeček Krumme Lanka jezdili a byli tam přes víkend spolu sami a on jí tam jenom hrál na piáno, že jo… Takže - s ní je nesnadná domluva. Ona mluví jednou tak, jednou onak.“ 27. října roku 2000 Lída Baarová zemřela. O den později ji prý bezvládně ležící v posteli nalezla pečovatelská služba. Pohřeb se konal v Praze, 9.ledna 2001 a do strašnického krematoria se s ní přišlo rozloučit několik stovek lidí, především jejích filmových diváků. Umělců se prý smutečního obřadu zúčastnilo jen pár, a věnec, kromě rodiny a někdejších spolužaček, zaslala ze všech profesních svazů a institucí pouze Česká filmová a televizní akademie. V uších mi zní slova jednoho taxíkáře, se kterým jsem jel před časem do rádia: „Holka se v pětadvaceti pobláznila a voni jí to všichni celej život vyčítali! To je nespravedlivý!“ Myslím si totéž.

Copyright © Suchý Ondřej, 19. 03. 2007

Nataša Gollová, hvězda našeho DVD: Průkopnice nahoty v českém filmu!

zdroj:Aha.cz

Nataša Gollová se jako jedna z mála českých předválečných hereček objevila ve filmu nahá.

Jedna z nejzářivějších komediálních hereček předválečného filmu měla přepestrý život. Nedělní Aha! odhalilo, že v něm nechyběly milostné pletky, vážná nemoc, osudová nenaplněná láska, a dokonce i odvážné filmové scény!

Erotické filmové scény

Herečka se ve skutečnosti nejmenovala Gollová, ale Hodáčová, pseudonym si vypůjčila od svého dědečka. Na svou dobu to byla velmi emancipovaná a vzdělaná žena. Studovala filozofii, scénický tanec, soukromě herectví a domluvila se pěti jazyky. Jako jedna z prvních českých hereček se objevila ve filmu nahá. Bylo to ve snímku Pohádka máje (1940), kde se coby Helenka osvěžuje koupelí v lesní tůni, což byl na tu dobu nesmírně odvážný počin. Lechtivé záběry se objevují i ve filmu Eva tropí hlouposti (1939), kde jí z šatů několikrát vykukuje ňadro, nebo ve scénách, kde jako rozpustilá Eva vysoko odhaluje nohy.

Osudoví muži

Osudovou celoživotní láskou Nataši Gollové (†76) byl francouzský básník Tristan Tzara (†67), se kterým se v mládí viděla jen jednou jedinkrát! Její vztah k němu nebyl nikdy naplněn, ale přesto k němu celý život chovala něžné city, přestože intimně žila s jinými muži. Na Tristana prostě nikdy nedokázala zapomenout. Nevydařený vztah prožila i s Willhelmem Sőhnelem, který měl na starosti barrandovské ateliéry. Byl to Čech, ovšem měl německou národnost. A to byl průšvih! Po válce byla kvůli tomu obviněna ze spolupráce s nacisty, svoji roli zřejmě sehrála i závist kolegů, že to táhla s vysokým pohlavárem.

V roli kajícnice

Aby si herečka napravila reputaci pošramocenou milostnou pletkou se Sőhnelem, odjela v roce 1945 jako dobrovolnice pracovat do Terezína. Starala se tu o nemocné nakažené tyfem, uklízela místnosti, ve kterých vězni žili, myla je a krmila. Neštítila se žádné práce, až se jí to málem stalo osudným. Nakazila se totiž tyfem a svrabem a půl roku bojovala o holý život. Jen zázrakem vyvázla živá.

 

Zemřela opuštěná v domově důchodců

Přestože byla Nataša Gollová s velkým náskokem zvolena komičkou století (za ní se teprve umístily Jiřina Jirásková nebo Jiřina Bohdalová), zemřela v zapomenutí, nemocná a opuštěná. Bolavé klouby a problémy s páteří ji donutily vzdát se úplně hraní a odejít do domova důchodců, kde zemřela.

 

 

Autor: (ina)
Foto: ČTK, archiv

 

Ljuba Hermanová

zdroj: internet

05.07.2007

Ljuba Hermanová,*23.4.1913 - 21.5.1996

Po absolvování reálného gymnázia v Praze nastoupila L. Hermanová uměleckou dráhu v divadlech: smíchovská Aréna (1931), opereta Slovenského národního divadla v Bratislavě (1931-32) a poté v letech 1932-35 a 1939-40 různé pražské operetní scény.

Počátkem 30. let také začala hrát ve filmu (Peníze nebo život, 1933, S vyloučením veřejnosti, 1933). Významné pro její umělecký růst bylo působení v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha (1934-35) a v Novém divadle herce a režiséra O. Nového (1935-39), kde v rámci svého žánru vyzrála nejen jako pěvecká, ale i herecká osobnost.

Za okupace nesměla z rasových důvodů hrát. V letech 1945-47 byla opět v Novém divadle, v sezóně 1947-48 hrála s J. Werichem, poté se stala členkou souboru v Karlíně (1948-58). Zde vynikla s O. Novým v titulní roli operety Mamzelle Nitouche. V roce 1958, kdy založila spolu s J. Suchým, I. Vyskočilem, L. Fialkou a Jaroslavem Jakoubkem Divadlo Na zábradlí, došlo k nejvýznamnějšímu zlomu v jejím hereckém a pěveckém vývoji: soprán nahradila civilním altem a spolu s nejprůbojnějšími představiteli nastupující generace spoluvytvářela divadelní projev tzv. malých divadel. V Divadle Na zábradlí působila do roku 1964. Po sezóně ve Večerním Brně a pak Hudebním divadle v Karlíně (1965-66) zůstala bez trvalého angažmá.

Vystupovala v televizi, nahrávala gramofonové desky a hostovala na různých scénách i mimo Prahu. V 60. letech byla nejuznávanější českou šansoniérkou s bohatým výrazovým rejstříkem (od šantánového popěvku až po blues), který dokázala navíc okořenit šarmem, nadhledem i vtipe

Zita Kabátová: Toužil po ní Burian i Nový

zdroj:SUPER.CZ

Zita Kabátová

 

Čtvrtek 13.4. 2006, 12:00

"Vždycky jsem se někam doškrábala, a když už jsem byla nahoře, dostala jsem po hlavě a mohla začít zase od začátku," říká prvorepubliková hvězda Zita Kabátová, která za necelé dva týdny oslaví neuvěřitelných 93 let.

Slavná diva měla oproti jiným herečkám jednu zvláštnost. Zásadně filmovala ve vlastních šatech. „Chtěla jsem se vdávat a dostala jsem od rodičů pět tisíc korun na americkou kredenc. Ale místo kredence jsem si koupila šaty. Stejně z té svatby sešlo,“ vzpomíná Zita, která ve své největší slávě patřila mezi nejkrásnější herečky u nás. K nohám jí padaly desítky mužů a zažila filmová objetí mnoha přitažlivých mužů. Mezi její velké obdivovatele patřil herec Oldřich Nový nebo komik Vlasta Burian. Ten o ní kdysi prohlásil: „Za hřích by ale stála!“ Ale Kabátová toužila po opravdové lásce, kterou bohužel nikdy doopravdy nepřišla.

Manželé

Nějaký čas žila s operetním zpěvákem Járou Pospíšilem, ale ten ji opustil kvůli jiné herečce. Pak se vdala (1946), ale manželství trvalo jen 41 dnů. Jejího muže, optika a zástupce filmy Zeiss Ikon, poslali pracovně do Bombaje a Zitu za ním nepustili. I rozvést se musela na dálku. Později (1956) si vzala výtvarníka a veslaře Jiřího Zavřela a narodil se jí syn Jiří (1957). Po dvanácti letech manžel emigroval do USA. Mohla odejít za ním, ale nechtěla. „Sešli jsme se ve Francii a já už bych se snad byla nechala přemluvit, ale rozhodl to syn Jiřík. Nechtěl jít jinam. A já, když jsem si uvědomila, že bych musela začínat znovu od lžičky, rozhodla jsem se zůstat.“ Dnes má čtyři vnoučata. Syn, odborník na filmové efekty, je podruhé ženatý a žije v USA.

Sny

Herečka byla ještě donedávna velmi vitální a dokonce měla spoustu plánů.
„Nejradši bych jela až do Japonska! Mám ráda velké výlety lodí. Nasednete dole u Středozemního moře, dáte si do kajuty kartáček na zuby a tři neděle se každý den probouzíte někde jinde,“ spřádala před rokem plány Zita. Vždycky si prý toužila zahrát i Magdalenu Dobromilu Rettigovou. „To byl můj velký sen. Ale myslím, že se ani nedožila tolika let, co já!“

Před třemi lety paní Zita natočila film Želary, kde si zahrála manželku svého letitého kamaráda Svatopluka Beneše. „Myslím, že to byla moje poslední filmová role,“ prozradila krátce po premiéře filmu. A jako by něco tušila, protože od té doby se jí začal zhoršovat zdravotní stav a momentálně je herečka už necelý rok v nemocnici v Motole

Antonie Nedošínská: Matinka pro pamětníky

Před kamerou hrávala matinky, které nejdou pro ostré slovo daleko, a zároveň mají věčně slzy na krajíčku. V soukromí byla dáma.

 

Pondělí 31.12. 2007, 11:00

I na svou dobu byla Antonie Nedošínská netypická hvězda. Korpulentní herečka brala závratné honoráře a vesele plnila společenské rubriky.

Za roli ve filmu dostávala až sto tisíc korun, což jsou v přepočtu na dnešní kupní sílu koruny přibližně dva miliony. Svou korpulentní postavu oblékala v nejlepších a nejdražších pražských prvorepublikových salónech, u Rosenbauma a u Podolské. Noviny o ní psaly prakticky každý den, její tvář zdobila titulní stránky společenských časopisů. Nejen díky na svou dobu zcela nestandardním honorářům byla v pravém slova smyslu hvězdou filmového plátna, což jí (často mnohem mladší a štíhlejší) kolegyně z Národního divadla tak záviděly, že si kvůli tomu Antonie Nedošínská často poplakala.

Když už byla řeč o šatech… Je docela možné, že kdyby neměla jedenáctiletá Tonička Valečková (narozena 26. 6. 1885) doma ve skříni bílé šaty, divadlo by ji minulo! Jednou, když se vracela se spolužačkami ze školy a procházela kolem tehdy proslulé smíchovské Arény, zastavil dívky známý režisér Kubík. „Tak co, děvčátka, která z vás má bílé šaty?“ ptal se. Jedině budoucí herečka Antonie Nedošínská odpověděla, že ona, a tak se ocitla v komparsu divadelní hry Past na muže. Divadlo ji okouzlilo a od té doby nechtěla slyšet o ničem jiném.

Matčina kritika

Otec, povoláním dělník, by ještě souhlasil - sám rád zpíval a ochotničil. Zato matka byla kategoricky proti, přestože později svou dceru podporovala. Při pohledu na blahobytnou postavu Antonie Nedošínské se skoro ani nechce věřit, co si vyslechla, když se doma svěřila s přáním stát se herečkou: „Nejsi hezká, abys mohla být herečkou. Herečky musí být vzrostlé ženy oslňující krásy, a ty jsi taková titěrka hubená. Jen zůstaň u šití. Nauč se dobře šít, a budeš šťastnější, než kdyby z tebe měla být nespokojená herečka.“

Antonie se sice učila švadlenou, tajně však brala hodiny herectví. A pak došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Utekla k divadlu. „Divadlo vždycky byla moje láska,“ vzpomínala. „Film přišel až později, divadlo byl základ.“ Budoucí hvězda vystřídala několik ochotnických společností, u jedné z nich poznala svého manžela. Jiří Nedošinský (psal se s krátkým i, jeho žena používala v uměleckých případech dlouhé, v ‚civilu‘ také krátké) byl ne příliš nadaný herec, zato však dobrý režisér. Pro film objevil například další hvězdu, Anny Ondrákovou.

Koho milovala?

Ještě když se manželé harcovali z jedné štace na druhou, narodila se jim jediná dcera. Situace se stala neudržitelnou, tak oba přijali angažmá v pražském ‚kamenném‘ Švandově divadle, odkud Nedošínská odešla v roce 1928 do Národního divadla, kde strávila dvanáct vesměs nešťastných sezón. V té době už ovšem dávno filmovala. Bezmála čtyřicítku filmů stihla ještě v éře němého filmu, poprvé se před kamerou objevila v roce 1916 ve filmu Zlaté srdéčko, angažoval ji režisér Antonín Fencl. Rovnou hrála matinku, roli, která jí zůstala v různých obměnách prakticky celou kariéru. Když stříbrné plátno promluvilo, byla Nedošínská jednou z mála hereček, kterým to nezkazilo kariéru. Naopak. Filmovala až deset filmů ročně (polovina celkové produkce), většinou po boku svého hereckého partnera Theodora Pištěka.

Ti dva patřili ve filmu tak nerozlučně k sobě, že se neustále nesla šeptanda o tom, co spolu mají. Nic nad rámec přátelství. Pištěk byl ženatý s o čtrnáct let mladší herečkou Máňou Ženíškovou, která se kvůli němu vzdala vlastní slibné kariéry, a o síle citu Nedošínské k manželovi svědčí už jen to, že se po jeho předčasné smrti v roce 1940 nikdy znovu nezadala a každý den mu nosila květiny na hrob.

Nerozlučná dvojice

Pištěk s Nedošínskou vytvořili pár ve více než čtyřiceti filmech. Začalo to komedií Děvčata, vdávejte se, a po pětadvaceti letech skončilo v roce 1947 Čapkovými povídkami, které byly pro Antonii Nedošínskou dokonce vůbec poslední filmovou rolí. Žádný jiný srovnatelný příklad spolupráce v historii české kinematografie neexistuje. Ostatně potvrdila to i nedávná anketa České televize o nejoblíbenější filmový pár století, ve které s přehledem zvítězili. Slavný režisér Otakar Vávra na otázku, kdo byl po roce 1918 první československou celebritou, odpověděl: „Nejlepší herec století byl Zdeněk Štěpánek. Skutečnými hvězdami, ale ještě populárnějšími, byli Theodor Pištěk a Antonie Nedošínská.“ Asi nejtypičtější maminka filmového plátna zemřela v roce 1950 na srdeční příhodu v lázních Poděbrady.

(ros, Jackie)