Jdi na obsah Jdi na menu
 


Petr Vondráček: Žije v rytmu rokenrolu

Kolik měsíců ještě poběží úspěšná show Hádej, kdo jsem?

Kolik měsíců ještě poběží úspěšná show Hádej, kdo jsem?

Úterý 8.4. 2008, 13:00

Ve znamení Ryb narozeného sympaťáka máme na očích od roku 1996, kdy s rokenrolovou kapelou Lokomotiva započal zpestřovat pořad S politiky netančím. V posledních letech se šikovný muzikant (a nedostudovaný ekonom) prosadil také v seriálu (Rodinná pouta) a filmu (Bestiář)...

Přítelkyně

Barbora Janatková (25)
Petr svou lásku poznal při zkoušení muzikálu Pokrevní bratři z pozice hudebního režiséra. „Během konkurzu se hezky usmívala, stejně jako ostatní mladí a nadějní, kteří se chtěli dostat do muzikálu.

Barča mi ale zazpívala písničku ‚Každý ráno na piáno hraje Jack‘ a mně se moc líbila. Cítil jsem, jak z ní sálala energie, a později jsem zjistil, že je na ni spoleh a nebojí se mě okřiknout, když se jí něco nelíbí."

Expartnerka

Kateřina Herčíková (33)
„Byla to láska na první pohled. První rande jsme strávili tím, že jsme hodiny korzovali po staré Praze, povídali si a nemohli se od sebe odlepit.” Tak Petr vzpomíná na počátek tříletého vztahu, k jehož krachu lakonicky podotýká: „Začal jsem zlobit."

Muzikál

Jack Rozparovač
Role Roberta Andersona v muzikálovém hitu divadla Kalich přinesla Petrovi zajímavé zkušenosti a zážitky. „Nejvíc si cením toho, že jsem poznal tak skvělé lidi a profíky, jako je Jirka Langmajer nebo Richard Tesařík. Co se týče samotné role, hodně jsem se díky ní zlepšil v technice zpěvu..."

Pořad

Hádej, kdo jsem
„Jsou milí, vtipní, kamarádští. Nejen před kamerou, ale i v zákulisí. Myslím, že jsme v pořadu našli společnou frekvenci,“ pochvaluje si kolegy moderátor populárního hitu TV Prima.

Hobby

Golf
„Vypěstoval jsem si regulérní návyk. Když to jen trochu jde, vyrážím na green. Nejraději na ten karlštejnský,” vyznává se všestranný sportovní talent, jehož rodiče se sportu věnovali dokonce závodně.

Rodiště

Ústí nad Labem
Petr s nostalgií zavzpomíná: „Na severu Čech jsem prožil jen prvních šest let života. Přesto mám na město dost silné vzpomínky. Zvlášť na romantické ruiny hradu Střekov..."

(čar, Jackie)

Luděk Munzar: Už nemá vítr pod křídly

Luděk Munzar bere, co mu život přinese. Stejně jako letecké manévry si dokáže vychutnávat i roli dědečka.

Luděk Munzar bere, co mu život přinese. Stejně jako letecké manévry si dokáže vychutnávat i roli dědečka.

Spokojená rodina: Luděk Munzar, manželka Jana a dcery Tereza a Bára. Synové a dcery Jakuba skláře Luděk Munzar bere, co mu život přinese. Stejně jako letecké manévry si dokáže vychutnávat i roli dědečka.

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Středa 2.4. 2008, 15:00

Chtěl se stát leteckým stíhačem, místo toho přešel k divadlu. Ani to se mu už ale nezdá dost bezpečné. Luděk Munzar je teď nejraději domácí chůvou...

Byl nazýván ‚hercem básníků‘, zejména Františka Hrubína, se kterým kamarádil. Ztvárnil postavy v Křišťálové noci nebo Srpnové neděli... Umělecká duše se v jeho nitru však celý život prala s náturou dobrodruha a kaskadéra.

Jeho životní sen byl stát se pilotem. „Při herectví jsem nikdy nezažil ten euforický a svobodný pocit jako při létání,“ říká navzdory všemu Luděk Munzar, herec, který nás bavil ve filmech Dědeček automobil, Královský omyl nebo třeba Lev s bílou hřívou.

Známe ho i z rozhlasových her a čtení, v kabátě režiséra a v součas­nosti ho můžeme zahlédnout v seriálu Místo v životě jako milovníka veteránů.

Manévry nad domem

„Opravdu jsem chtěl být jen pilotem. Měl jsem jediný cíl, že se dostanu na pilotní školu v Hradci Králové. Snil jsem, že když budu mít špinavé prádlo, jen ho naložím, nakloním stroj a vysypu to mamince na zahrádku,“ prozradil herec v jednom rozhlasovém rozhovoru. „Jako chlapa mě také lákalo, že budu mít tu nádhernou modročernou uniformu a poletí na mě holky.

Přijdu k nám na tancovačku a všechny holky, které se mnou nechtěly tancovat, najednou budou moje,“ směje se. „Byla to taková mladická nerozvážnost, která mi pomáhala rozšířit si život o nějakou další dimenzi ještě před tím, než jsem přičichl k divadlu. To, že budu hercem, mě ani nenapadlo. Tatínka strašně mrzelo, že jsem nakonec nenastoupil na dráhu profesionálního letce, protože ze mě chtěl mít stíhače.

To byl náš obrovský sen.“ Na doby, kdy zažíval adrenalin v obla­cích, vzpomíná Munzar s nostalgií: „Jednou jsem spáchal takovou leteckou nekázeň nad domem, to byl tatínek už dost nemocný, vyvedli ho ven a já jsem provedl takový nebezpečný obrat. Když jsem přistál, volal jsem: Tati, cos tomu řikal? Byla dlouhá pauza a pak řekl: Zabij se, otroku,“ vypráví s úsměvem.

Nechali si ho v divadle

Jak se z pilotní kabiny Munzar dostal na divadelní prkna? „Byla to náhoda. Tehdy vznikl divadelní soubor Mladá scéna, já tam jednou zarecitoval nějakou básničku a na základě toho mě tam někdo dostrčil,“ vypráví Munzar. „Pak jsme se dostali až na Jiráskův Hronov a tam jsem zjistil, že je na herectví i škola. Vždycky jsem myslel, že k divadlu se utíká.

V knížkách jsem četl, že někdo opu­stil rodinu, rodiče ho zavrhli, stal se šmírákem, hercem a pak se dostal do Národního divadla a najednou se hned k němu všichni hlásili. Pak jsem zjistil, že je na to vysoká škola, a tak jsem u toho zůstal,“ popisuje herec. I jako kumštýř a režisér se však Munzar občas dostal k leteckému kniplu.

„Když jsme natáčeli televizní seriál o rozhlednách, trávili jsme se štábem několik dní 14 hodin denně v helikoptéře,“ vzpomíná a přikládá historku, kdy štábu připravil perné chvilky: „Někdy jsem se přivázal za pas, lehl si na podlahu a dělal, že spím. Když jsme se nahnuli, schválně jsem se vyklonil. Ostatní z toho byli celí vytřeštění a já jen povídám: To bude Šumperk,“ vykládá neohrožený herec.

Vzorným dědečkem

V roce 1990 Munzar opustil Národní divadlo a odešel do důchodu. „Teď už role odmítám. Ono je dobré vědět, kdy má člověk přestat a odejít. Já už jsem dlouho na jevišti nestál a hlavně již prostě nemám tu mladickou drzost jít a nasadit si na jevišti na hlavu královskou korunu a říkat, že jsem Jindřich Pátý. Je strašně těžká práce o tom ty lidi přesvědčit. Herectví je hrozně komplikované a obtížné povolání. Když vás opustí potřebná drzost, nastoupí strach a rozpaky.“

V jeho šlépějích teď kráčí mladší dcera, herečka Bára Munzarová (starší dcera Tereza je policistkou), kterou má s herečkou Janou Hlaváčovou. Jako by byla dokonalou kopií svého tatínka. Podědila lásku k motorům, a než přičichla k herectví, chtěla se věnovat sportu. Dodnes holduje adrenalinovým sportům, jako je bungee jumping, raft, do divadla jezdí na silné motorce a začala si dělat i pilotní licenci. Celá rodina Munzarových bydlí v malém domku v Modřanech, který herec kdysi sám postavil.

Díky té pospolitosti se prý Luděk Munzar osvědčil jako ‚hlídací dědeček‘. „Tatínek naši Aničku bezmezně miluje. Každý den ji chce sám vyzvedávat ze školky,“ zmiňuje vnučku dcera Bára. A ledacos se od svého otce i přiučí. „Když byla Anička novorozeně, nemohla usnout, byla mrzutá a nic nepomáhalo, on přišel a povídá: Víš co, zkus jí jen tak trošku přes tvářičku položit plínku, jenom přes očička, a jako zázrakem to zabralo, do tří minut spala. Dívám se, mám oči otevřené a učím se od něj,“ říká Bára s obdivem.

Ve zkratce

Luděk Munzar se narodil 20. března 1933 v Nové Včelici u Kamenice nad Lipou. Dětství prožil ve Smiřicích u Hradce Králové. V Hradci vystudoval Vyšší hospodářskou školu.

Chtěl být vojenským letcem, tím se ale k lítosti svého otce nestal. V letech 1952 až 1956 docházel na herectví na DAMU k profesoru Vejražkovi.

(ela, Jackie)

Zlata Adamovská: Hrozí jí rozvod kvůli Pálenici?

Rodina si musela zvyknout, že nebudou denně teplé večeře...

Rodina si musela zvyknout, že nebudou denně teplé večeře...

Úterý 1.4. 2008, 12:00

V roli doktorky Běly Páleníkové je herečka Zlata Adamovská (48) tak populární, až se začalo šuškat o tom, že se s ní kvůli tomu rozvede manžel.

Publicista a spisovatel Radek John prý jen stěží snáší popularitu, kterou jeho žena díky seriálu Ordinace v růžové zahradě získala. Tak praví kuloáry. „Co vám mám na to říct,“ usmívá se známá herečka kočičíma zelenýma očima a zůstává v pohodě. „Nic se neděje. Kdyby se mě na to novináři nezeptali přímo, ani bych tentokrát nezachytila žádné drby.“

Pravdou je, že oblíbený manželský pár se k sobě na veřejnosti chová stejně pozorně jako kdykoliv předtím. Jen na vyhlašování novácké ankety ANNO 2007 Radek chyběl a Zlatu doprovodil třináctiletý syn Péťa. A protože se žádnou jinou senzaci nepodařilo vyhrabat, vyšly alespoň druhý den u společné fotografie jízlivé titulky, že jako nezletilý by Péťa neměl pít. Přitom si jen symbolicky ťuknul šampaňským.

Kam jí utekla dcera?

Zlata Adamovská večer se synem uvítala. Netají se tím, že práce na seriálu jí zabírá spoustu času. „Když jsem roli Běly Pále­níkové před dvěma lety přijímala, bylo rodině brzy jasné, že se něco musí změnit. Že každý den nemůžou být teplé večeře, když jsem v takovém zápřahu, a toaleťák holt musí koupit ten, kdo první zjistil, že došel. Chvíli to trvalo, než jsme si všichni zvykli, první prázdniny jsme ani nestihli dovolenou, ale po dvou letech můžu říct, že jsme moji Bělu všichni společně vstřebali,“ usmívá se a připouští: „Neumím si představit, že bych měla dva dny volno a nevěděla, do čeho píchnout.

Když jsem doma, tak v podstatě doháním resty.“ V posledních týdnech ovšem rodinu zasáhla ještě další značná změna. Jednadvacetiletá dcera Bára odjela studovat do zahraničí milovanou španělštinu. „Jsem přesvědčená, že je to pro ni ideální zkušenost,“ tvrdí Zlata Adamovská, přestože jedním dechem dodává, že jí dcera chybí. „Bára si v cizině musela pronajmout byt, sama si vaří, pere, kupuje učebnice, zařizuje letenky. Že ještě v jednadvaceti volá, jak se jí stýská, je pro mě nesmírný dárek.“

Herečka tvrdí, že nikdy neměla v plánu potomky držet doma. „To bych jim přece nemohla udělat. Dnešní svět nabízí tolik možností. Připadá mi to úžasné. Matky, které k sobě děti pevně připoutají a nechtějí se jich vzdát, podle mě dělají chybu.“ Hlavně prý nemá ráda ‚mamánky‘. „Mamánky nesnáším,“ řekla v jednom z nedávných rozhovorů. „Přitom silný vztah k matce není to nejhorší. Nejhorší je, že se o sebe většinou neumějí postarat. Nejen si vyprat, uvařit, ale i sehnat podnájem, odstěhovat se, nefňukat, když se jim nevede.“

Na penzi v pekle

Syndromu ‚prázdného hnízda‘ se tedy Zlata Adamovská zjevně nebojí. Ostatně, student víceletého gymnázia Petr se ještě několik let doma zdrží. A potom? „Nemám o nás s Radkem strach,“ zmínila se herečka před časem. „Na nějakou ponorku nebo krizi jsme oba příliš zaměstnaní. Navíc dokážeme být stejně dobře spolu, jako každý zvlášť dělat svoji práci nebo se věnovat vlastním koníčkům.“ Ostatně - otázka, jak se kloubí ‚dvoukariérové‘ manželství, se v jejich případě přímo nabízí.

„My jsme s Radkem zvyklí, že zkorigovat naše pracovní kalendáře je skoro heroický úkol. Tak jsme do toho ze začátku šli. Že se sice milujeme, ale zároveň že se navzájem respektujeme a k tomu respektu automaticky patří i to, že každý chceme dobře dělat svoji práci a ani jednoho z nás by nenapadlo tomu druhému bránit v koníčcích. Když jsme se do sebe s Rad­kem zamilovali, nebyli jsme už studentíci, kteří se musí pořád držet za ručičku a nehnou se od sebe na krok.

To ale nemá nic společného s intenzitou citu, spíš se zkušenostmi nebo dospělostí, chcete-li.“ A tak jsou spekulace o rozchodu kvůli roli MUDr. Páleníkové pravděpodobně jen vařením z vody. Radek John dál pracuje na pořadu TV Nova Na vlastní oči, navíc píše scénáře (stojí například za pokračováním úspěšné studentské komedie Sněženky a machři, která se právě točí) a Zlata Adamovská zdolává bichle scénářů Ordinace v růžové zahradě. „Pekelné tempo?“ reaguje. „To miluju. Jestli to takhle vypadá v pekle, tak chci strávit penzi právě tam.”

Co jste možná nevěděli:

>> Zatím nejnovější filmovou roli svěřil herečce režisér Dušan Klein v komedii Svatba na bitevním poli, kde hraje manželku Bolka Polívky.

>> Baterky dobíjí tak, že si krátce zdřímne. „To je hodně vzácná schopnost. Kdekoliv zavřu oči a na pět minut usnu. Báječně osvěžující.“

>> Ráda cestuje, na poslední dovolené byla u kamarádky na Floridě. Na otázku, co by si přála, nedávno odpověděla: Zdraví pro celou moji rodinu, slunce po celý rok a místo Václaváku moře.“

>> Vařit umí, ale u plotny je častěji manžel Radek. „Vařím docela ráda, ale jen když chci a mám čas. Kdybych měla volit mezi stáním u plotny a natíráním okapu, vyhrál by okap.”

>> S manželem se seznámila ve třiadvaceti, kamarádka produkční ho naložila do auta po natáčení.

>> Nikdy se k tomu ani jeden z nich oficiálně nevyjádřili, ale před několika lety se hovořilo o vztahu Radka Johna s kolegyní z televize. Zlata se zachovala jako dáma, manželství vydrželo.

„Nemyslím, že Radek je ideál, ale už kdysi jsem řekla, že kdybych měla čekat na ideál, prosedím celý život v čekárně. Berete si skoro cizího člověka a záleží na tom, jestli vlastností, kvůli kterým s ním chce­te být, je víc než těch, které vám vadí.“

>> Práce jejího muže je ně­kdy nebezpečná. „Několikrát jsem musela spát mimo domov nebo s pistolí u hlavy. I dnes se leckdo snaží Radka nebo jeho pořad zlikvidovat.“

(iro, Jackie)


Zdena Hadrbolcová: Děti nechtěla kvůli vlastním rodičům

Při pohledu na tuhle vitální, usměvavou ženskou je vážně těžké uvěřit, že už jí je sedmdesát.

Při pohledu na tuhle vitální, usměvavou ženskou je vážně těžké uvěřit, že už jí je sedmdesát.

S Ljubou Krbovou se potkala v novác­kém seriálu­ Ulice. V Kachyňově filmu Už zase skáču přes kaluže si zahrála svou první roli maminky. Pak už se jí držely pořád. Při pohledu na tuhle vitální, usměvavou ženskou je vážně těžké uvěřit, že už jí je sedmdesát.

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Pondělí 31.3. 2008, 13:00

Ve filmu i v televizi ztvárnila herečka Zdena Hadrbolcová (70) desítky hodných maminek. Sama však děti nikdy neměla. Přála si to tak.

Otázce, proč se nestala matkou, čelí známá herečka čas od času celý svůj život. „Možná proto cítím k dětem takovou něžnost,“ uvedla v jednom z rozhovorů. „Byla to hlavně moje volba. Chtěla jsem být svobodná - ne nevdaná, ale volná. Snad je to jistý typ sobectví či reakce na dobu, nebo vzpomínka na to, jak máma s tátou nevypadali šťastně, a pocit, že ohledně rodičovství a manželství není o co stát.“ Sama o tom velmi nerada mluví, ale jednu svatbu přece jen absolvovala.

Jako mladinká se provdala za svou studentskou lásku, ale vztah zkrachoval. Zato láska ‚bez papíru‘ ke kameramanovi a dokumentaristovi Jiřímu Průchovi (jen pro zajímavost - první schůzku měli v Třeboni v hotelu Svět) vydržela Zdeně Hadrbolcové mnoho let. „Nikdy jsme se nevzali. Ani nevím proč, prostě na to nepřišla řeč. Byl syn slavného herce Jaroslava Průchy a k této profesi choval napůl­ skeptický, napůl shovívavý odstup. Říkával mi duše neklidná, ale nikdy mě v ničem nebrzdil. Měla jsem lásku i volnost a jsem mu za to nesmírně vděčná.“

Matka voda, otec oheň

Budoucí herečka se narodila 13. července 1937 a vyrůstala v pražských Holešovicích. „Bydleli jsme v prvním patře, babička v mezaninu a vedle nás prababička Anna s prapratetou Márinkou,“ vzpomíná Zdena Hadrbolcová. „Než se po osmi letech narodil brácha, byla jsem jediné dítě v rodině, takže se mi hodně věnovali, možná mě i rozmazlili.“ Milovaná Zdenička? Nebylo to tak jednoduché…

Jak později přiznala, především s maminkou, po které dostala křestní jméno, si příliš nerozuměla a ani vztah s otcem se nepodařilo navázat příliš vřelý. „Vzpomínám na ně s mnohem větší srdečností až teď.“ Matka pracovala jako úřednice. „Z nejranějšího dětství si ji moc nepamatuji. Byla uzavřená a chladněj­ší, brzy začala pracovat v kan­celáři. Většinu času jsem trávila u babičky.“

Pravým opakem své rezervované manželky byl hereččin otec František. „Překypoval ohněm a energií, které maminka někdy nedokázala sdílet.“ Doma se moc nezdržoval ani o víken­dech. Jako bývalý závodník na deblkanoi a nadšený cyklista byl později činný v růz­ných klubech jako funkcionář. Pak ovšem přišla osudová rána - dva roky vězení z poli­tických důvodů. „Vrátil se jako jiný člověk.“

Chtěla být novinářkou

Ze Zdeny rostla pozoruhodně přitažlivá dívka­, nosík samou pihu (ne darmo je dodnes­ srovnávána s půvabem francouzské herečky Marlene Jobert). „Moc jsem chtěla stát se novinářkou, ale doba tomu příliš nakloněná nebyla.“ Před DAMU (v ročníku byla například s Františkem Husákem, Libuší Švormovou nebo Ninou Divíškovou) tedy vystudovala francouzské gymnázium.

Na myšlenku stát se herečkou ji tehdy přivedla spolužačka. Mimochodem - francouzština zdaleka není jediným jazykem, který ji zaujal­. Už od dětství se věnovala angličtině (přelo­žila precizně divadelní hru) a nedávno se vrhla i na italštinu. „To jsem si vždycky přála.“ Jazyky jí otevřely cestu do Evropy.

„V šedesátých letech jsem ji projezdila křížem krážem. Tenkrát jsem psala cestovatelské fejetony do Literárních novin.“ Ostatně, psaní je hereččina další velká láska a ráda by se mu věnovala víc. Zatím má kromě řady článků a fejetonů na svém kontě úspěšný detek­tivní román Paraple paní Černé.

Až zakopnu o kulisy...

Po absolutoriu na DAMU nastoupila do angaž­má v Divadle S. K. Neumana (dnes Pod Palmovkou), kde vydržela téměř tři dese­tiletí. Pak následovaly ‚štace‘ v divadle Kome­die, Rubín a od roku 2004 je herečka ve stálém angažmá Divadla Na zábradlí, kde ji můžete vidět například ve hrách Sarabanda nebo Pískoviště. Rozhodně stojí za zmínku, že sedmdesátiletá dáma patří k nejpokrokovějším hercům v ansámblu. „Nebojím se zkoušet něco nového, třeba i lehce provokativního.

Baví mě nevšední přístup a vždy mě mrzí, pokud moji kolegové tyhle pocity tak úplně nesdílejí.“ Herectví zatím rozhodně nevěší na hřebíček (hraje i s divadelním studiem Továrna a v Divadle v Řeznické), ale jak napsala do Divadelních novin, stojí nohama pevně na zemi. „Přečetla jsem hodně hereckých pamětí a vzpomínek, a docela jsem byla zvědavá, nakolik špatně to se mnou jednou dopadne. Protože Jean Vilar napsal, že většina divadelníků končí v deziluzi.

To zatím nepřichází, ale že je herecký život zvratný od večera do rána, na to jsem připravená. Můžu začít slepnout, zakopávat o kulisy, ale taky divad­lu můžou dojít peníze a zaměstnávat pro pará­du dámu v letech bude nadbytečné.“ I kdyby ubylo divadelních příležitostí, ještě stále je tu film a především televize (Zdena Hadrbolcová se objevila v nováckém seriálu Ulice). Kolikrát se ocitla v roli maminky, paní­ učitelky či tetičky, to by se pravděpodobně sama nedopočítala.

„Je to štěstí? Nebo smůla? Nevím.“ Svou ‚historicky‘ první mamin­ku si Zdena Hadrbolcová zahrála už v roce 1970, kdy si ji režisér Karel Kachy­ňa vybral pro svůj film Už zase skáču přes kaluže. „Tehdy mi bylo dvaatřicet, byla jsem troš­ku pohublá a smutnější, takže jsem se mu k příběhu chlapce s obrnou pěkně hodila. A už mi to zůstalo. Až v pozdějším období­ dostávám nabídky profesně pestřejší.“

Růžový kšilt? Klidně

Co se týče soukromí, herečka zjevně přibouch­la stáří dveře před nosem. Hraje tenis­, jezdí na kole, plave, střídmě jí a neváhá přiznat, že hodně peněz utratí i za drahou francouzskou kosmetiku a parádu. Odvaha oblékat se nápadně jí rozhodně také nechybí.

„Věk přijímám lhostejně, vlastně na něj nemys­lím. Chovám se pořád stejně. Když se přítelkyně Iva Hüttnerová kriticky dívá na mou příliš krátkou sukni či růžovou kšiltovku, odpovídám jí - Ivuško, mně už je tolik, že si můžu dovolit všechno.“ Dřív trávila léto v Českém ráji, před lety se Zdena Hadrbolcová zamilovala do jižních Čech, kde koupila malý domek.

„Sousedé už mě zvou na svatby a pohřby, našla jsem v nich opravdové přátele.“ Působí vyrovnaně a mile. Na otázku v internetové diskusi, čeho se v životě nejvíc bojí, však odpověděla: „Největší strach už jsem si prožila.“ Některá tajemství si Zdena Hadrbolcová stále nechává pro sebe...

(iro, Jackie)

Martin Růžek: V srdci divadlo, v žilách červenobílou krev

Martin Růžek i přes počáteční nezdary svůj talent nakonec prosadil...

Martin Růžek i přes počáteční nezdary svůj talent nakonec prosadil...

Princezna se zlatou hvězdou Martin Růžek i přes počáteční nezdary svůj talent nakonec prosadil...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Úterý 25.3. 2008, 11:00

Patřil k největším postavám českého poválečného herectví. Martin Růžek (+77) každou cestu na chalupu vylézal z auta před domem kolegy Ilji Prachaře a volal: Ať žije Slávie!

Byl hluboce lidský, miloval jemný humor a celých 46 let také svoji manželku Milenu. Paradoxem je, že na tohle všechno se postupem času zapomnělo, veřejnosti zůstal ‚jen‘ obraz herecké legendy.

Slavná herečka Andula Sedláčková Martinu Růžkovi napsala kdysi dopis, ve kterém stojí: „Vy jste pro mě nejlepším hercem, pravým nástupcem Eduarda Vojana.“ Viděla ho na prknech Národního divadla a stejně jako mnozí jiní byla jeho uměním unesena.

Pravděpodobně však netušila, že mistra Růžka dvakrát odmítli přijmout na pražskou konzervatoř, herectví nevystudoval a byl doslova a do písmene ve svém oboru samoukem. Tím nejlepším z nejlepších.

Po kom měl jméno

Když se 29. září 1918 v Červeném Kostelci na Náchodsku narodil, nestálo na cedulce jméno Martin Růžek, ale Erhart Martin. Jen pro úplnost - Martin bylo příjmení. Dětství měl budoucí herec idylické jen krátce. „Bylo mi osm let, když umřel můj milovaný tatínek. Špatně jsem to nesl dlouhá léta. Hůř, než by chlapec v mém věku možná měl.“ Kromě smutku nad ztrátou otce čekal vnímavého Erharta také smutek z loučení.

„Odstěhovali jsme se s maminkou do Hradce Králové, musela se zbytek života hodně ohánět, abychom vůbec vyžili. Rozloučil jsem se s kamarády, zamával loutkovému divadlu, které mi už tehdy učarovalo, a jelo se.“ Divadlo však samozřejmě bylo také v Hradci. Od dvanácti let statoval nadšený ochotník Erhart Martin v několika inscenacích zdejšího Východočeského divadla.

Život v Hradci byl stále krušnější, vyhlídky se zlepšily až s nabídkou, kterou své ovdovělé sestře udělal důstojník Československé armády Otmar Růžek. „Sbal chlapce a přijeďte za mnou do Prahy. Nějak už to půjde.“ Strýce si dospívající Erhart velmi vážil. Když pak jeho dobrodinec za heydrichiády během druhé světové války přišel o život, přijal jeho příjmení a změnil, či spíše ‚posunul‘ si i křestní jméno.

Nikdy se nevzdal

To už byl ovšem jeho nositel velmi známým hercem a režisérem, působil v divadle Čs. armády a čekalo ho dlouholeté angažmá v Národním. Jeho cesta na milovaná divadelní prkna rozhodně nebyla lehká. U přijímacích zkoušek na pražskou konzervatoř neuspěl. O rok později jakbysmet. „U nás v rodině nikdy nikdo kumšt nedělal, k hraní divadla bylo hodně daleko, všichni kolem se živili tak prozaickými zaměstnáními, jako byla práce za tkalcovským stavem, na poště nebo v lomu.“

Když neklaplo herectví, studoval Martin Růžek napřed reálku a později začal vysokou školu technického směru. Když Němci za okupace zavřeli vysoké školy, sen stát se hercem se znovu dostal ke slovu. Díky talentu byl Martin Růžek přijat do angažmá v Mladé Boleslavi (tam i režíroval), po roce se přesunul do Českých Budějovic a později získal místo ve Státním divadle v Brně.

Tam se také zamiloval do své budoucí ženy Mileny, patřila k jeho fanynkám a nevynechala jediné představení. Následovaly pražské Vinohrady a dopracoval se až do Národního divadla. Věděl ze všech nejlépe, co říká, když tvrdil: „Opravdový kumštýřský talent je dar od pánaboha. Když ho nemáš, kumštýřem opravdu dobrým se nestaneš, i kdybys měl tucet škol.“

Zloduchy nechtěl

Před filmovou a televizní kamerou se Martin Růžek ocitl více než stopadesátkrát (nejznámější je zřejmě právník v seriálu Doktor na vejminku, titulní hrdina filmu Pan Vok odchází nebo papá Humberto ve známém seriálu). Poprvé se mihnul v roce 1949 ve snímku Dýmka míru režiséra Vladimíra Síse, ale to byl při vší úctě jen ‚štěk‘.

První velká filmová příležitost přišla až o rok později. V Temnu nezapomenutelným způsobem ztvárnil pátera Koniáše. Pak následovalo ještě několik záporných hrdinů v čele s králem Kazisvětem z pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Martin Růžek začal některé role odmítat.

„Proti negativním hrdinům nic nemám, ale není možné pořád šířit jenom zlo. Když se mi zdálo, že už je těch zloduchů moc, vzepřel jsem se a nějaký čas takové role odmítal. Pak režiséři pochopili, že bych měl hrát i jiné charaktery. Nikdo z nás přece není jenom bílý nebo jenom černý.“

Smutný konec

Životním názorem byl Martin Růžek levičák, vstoupil dokonce do komunistické strany. Po roce 1968 z ní kvůli okupaci ‚bratrskými‘ vojsky zase vystoupil, později odmítl podepsat antichartu. Přesto získal titul národní umělec a možná jediný mohl s klidným svědomím říct, že opravdu pouze za divadelní umění. Pád režimu v roce 1989 uvítal, vystoupil i na několika demonstracích. V roce 1990 odešel do důchodu, občas se však před kameru vrátil. Zbývalo mu alespoň víc času na jeho milovanou Slavii.

„Vím, že mi v žilách proudí červenobílá krev,“ říkal. Dvacet let byl předsedou Odboru přátel Slavie. Věděl, že jeho jméno otevírá dveře při důležitých jednáních. Na schůzi spolku si kolikrát odskočil i mezi svými výstupy na jevišti přímo v kostýmu. Přičiněním Martina Růžka i jeho kolegů ‚nadšenců‘ ze spolku se podařil husarský kousek. Slavia se mohla vrátit ke svému původnímu historickému názvu a opustit pojmenování Dynamo. Stále častěji se vracel do rodného kraje, pochvaloval si jeho náladu.

„Z Červeného Kostelce je to totiž šest kilometrů k Boženě Němcové, šest k Jiráskovi a šest k Čapkům.“ Pravidelně jezdil i na svou chalupu v Českém Švýcarsku. Miloval přírodu i zvířata. Užíval volno, často poseděl s přáteli. „Mám strašně rád humor jako takový. Ale nemám rád humor, který druhého člověka uráží. Humor potřebujeme, on člověka postrčí, podšprajcne v tom dobrém smyslu slova.“ Téměř na konci své cesty se nechal slyšet: „Leccos jsem v životě viděl, leccos slyšel.

Poznal jsem, co je radost, láska, pocítil jsem, jak bolí zklamání a žal, jak zraňuje faleš, jak dovede člověka rozzlobit chytráctví, neupřímnost, podvod. Všemi těmi prožitky žily pak také mé postavy na jevišti, na plátně, v rozhlase.“ Naposledy se Martin Růžek objevil v epizodní roli ve filmu V erbu lvice o osudech Zdislavy z Lemberka v roce 1994. Krátce po natáčení ho postihla mrtvice, ještě téměř rok žil v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Motole. Měl problémy i se srdcem. Dotlouklo 18. prosince 1995.

(ros, Jackie)

Jan Kačer: Lákají ho nepřístupné ženy

Má herecká kariéra zemřela spolu s kamarády režiséry, kteří mě obsazovali.

Má herecká kariéra zemřela spolu s kamarády režiséry, kteří mě obsazovali.

Velmi křehké vztahy Má herecká kariéra zemřela spolu s kamarády režiséry, kteří mě obsazovali.

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Čtvrtek 20.3. 2008, 11:00

Dřív Jan Kačer (71) bojoval o dívky, dnes bojuje o role. Na život se už ale dívá s nadhledem. "Zdraví je na předním místě," říká.

Úspěšný a populární herec a režisér Jan Kačer otevřeně prozrazuje, že původně hercem vůbec být nechtěl. Teď je ale za svou křivolakou životní cestu vděčný. Na herecké dráze poznal ženu přesně podle svých představ.

Svou dívku si vybojoval

Jan Kačer vystudoval režii na pražské DAMU. Jako režisér se podílel spíše na méně známých filmech, ovšem jako herec se objevil v mnoha slavných snímcích, třeba Návrat ztraceného syna, Údolí včel, Vý­chova dívek v Čechách a v posledních le­tech si jej lidé oblíbili coby Fran­tiška Rubeše v seriálu Vel­mi křehké vztahy. Původně však chtěl být Jan Kačer sochařem.

„Vyučil jsem se keramikem. Chtěl jsem se stát sochařem, jenže profesor mi řekl, že budu lepším hercem. Tak jsem šel ze smutku na herectví,“ říká. „Nakonec mě uchvátila i režie a vystudoval jsem oboje. Mojí výhrou bylo, že jsem na škole potkal svou životní lásku a partnerku Ninu,“ říká Kačer. Jeho manželkou je již více než pětačtyřicet let herečka Nina Divíšková. Původně však o Kačera vůbec nestála.

Herec musel vynaložit velké úsilí, než si získal její srdce, dlouze o ni bojoval. Právě ne­­dobytnost ho na Nině přitahovala. „Maminka mi Ninu rozmlouvala, že to není dívka pro mě. Myslela, že je to intelektuálka, která nebude chtít děti. Ona bývala taková vznešená a nepřístupná. Na rozdíl od ostatních studentů nechodila na večírky, nepila a nekouřila. To mi imponovalo,“ vzpomíná Kačer. Nakonec se vzali a brzy se jim narodila první dcera.

Kačer si ale radosti ze svých dítek moc neužil. Kvůli špatnému kádrovému posudku měl zákaz hraní v Praze. Práci dostal až v Ostravském divadle. „Dodnes nevím, jak to tehdy Nina zvládla. Sama a bez peněz. Nikdy mi ale nic nevyčítala, a dokonce nám ze svého skromného platu dokázala postavit dům,“ oceňuje svou ženu Kačer. Kamarádi si tehdy z něho prý utahovali - že ‚Kačer staví dům, ale neví kde‘. „Dodnes jsem jí za všechno vděčný.“

S velkou rolí už nepočítá

Teď žije o po­­znání poklidnějším životem. Na­táčení ‚Vztahů‘ mi zabere tak tři čtyři dny v měsíci. Nedělá mi ani problém učit se ty stovky stran scénáře. Mám totiž takovou paměť, že se jednu celou stránku textu dokážu naučit na první pohled,“ pochvaluje si Kačer. Těší ho, že v seriálu hraje moudrého otce čtyř dětí. „Mám tři dcery a pět vnoučat, takže postava otce velké rodiny je mi blízká.

I když bych nejraději hrál třeba krále Leara, ale toho už mi nikdo nenabídne,“ říká Kačer. „Jsem už zkrátka starý a moje herecká kariéra zemřela spolu s mými kamarády režiséry, kteří mě do svých filmů obsazovali,“ konstatuje trpce. „Jako starý pán pokládám za křivdu, že se vyčítá starým, že jsou staří a že ještě vůbec jsou. Vždyť lidé celý život směřují ke stáří.

A když zestárnou, jsou opovrhováni,“ tvrdí herec. Ponořil se tedy alespoň do psaní knih. Je to prý nejlepší lék na nespavost. „Když nemohu spát, vstanu a píšu. Obě své knihy - ‚Jedu k mámě‘ i ‚Mírnou oklikou‘ - jsem napsal po nocích na psacím stroji. K počítači jsem nedorostl,“ říká Jan Kačer. I ve svém věku má ale stále napilno. „Teď také režíruji v Brně hru od Bertolda Brechta. Ale hlavně - jsem zdravý,“ uzavírá svou zpověď.

Vzorný chlapec...

Jan Kačer se narodil 3. října 1936 v Ho­licích. Jako chlapec byl prý na rozdíl od svého o deset let staršího bratra Pavla velmi poslušné dítě. „Máma zaujímala můj celý svět a udělat jí bolest bylo nepředstavitelné. Její něžné výčitky by bolely víc než pohlavek,“ popisuje herec svůj úzký vztah k matce, kterou často zmiňuje ve svých knihách. Dodnes je rodina pro Jana Kačera nejdůležitější.

(ela, Jackie)